Koně Jana Skácela
Literární střípky
Nevím, jestli byl kůň oblíbené zvíře Jana Skácela, ale sbírky jeho drobných próz Jedenáctý bílý kůň a Třináctý černý kůň jsou rozhodně moje oblíbené.
Skácel je známý především jako brněnský básník a jeho prozaická tvorba zůstává často na okraji. Pokud ale po sbírkách jeho uměleckých fejetonů sáhnete, určitě nebudete zklamaní.
Tyto malé prozaické útvary, které sám autor nazýval malými recenzemi (původně kurzivkami), jsou totiž náramně čtivé. Původně je psal pro Československý rozhlas, v jehož brněnské redakci pracoval v letech 1954-1963, následně pak pro časopis Host do domu, kde působil jako šéfredaktor od roku 1963 (dokud mu to tehdejší mocipáni nezatrhli a Skácel se nepřesunul do samizdatu).
A o čem malé recenze jsou? O životě. O jeho dětství stráveném na moravském venkově, o knihách, které ho zaujaly, o běžných každodenních starostech i radostech. Často vám vezme dech, jak nadčasový byl a co z jeho postřehů je stále platné. Skácelovy textíky jsou veselé, smutné, melancholické, něžné, poetické, sarkastické, vždy skvěle vypointované.
Podívejte se na malou ochutnávku:
"Když jsem býval chlapcem z obecné, vždycky mě dopaloval i rmoutil dovětek na filmových plátnech: Dětem do deseti let přístup zakázán. Cítil jsem se okraden o cosi neznámého, přitažlivého a krásného, co dospělí přede mnou ukrývají. […] cítil jsem se mužem teprve tenkrát, když jsem si mohl hrdě, bez lhaní, bez rizika zakoupit lístek na večerní představení. Tenkrát jsem také ponejprv poznal, co mne v pozdějším životě potkávalo bohužel až příliš často; pochopil jsem, že skutečnost téměř vždy pokulhává o jedné noze daleko za ideálem. Film, který tenkrát v biografu dávali, byl nudný, ba blbý."
(Pokud nám není deset)
"Vracel jsem se domů, šel jsem pěšky a měl jsem dobrou náladu. Bylo mi moc hezky. Bylo mi hezky, protože jsem dokázal utéct kamarádům a odejít z hospody v pravý čas. Odejít včas je velké umění a nepodaří se to vždycky. Mnozí státníci by o tom mohli písně zpívat."
(Malá recenze na blba)
"Ruku na srdce. Kolik spropitného dáváte pedikérovi? Lidé se nějak stydí za své poctivé nohy. Za své hlavy se tolik nestydí, přestože se v nich zrodila už všelijaká svinstva."
(Na cenu lidské hlavy)
"Nejen lidé a stromy, ale i slova umírají, i když si o nich někdy myslíme, že jsou nesmrtelná, třeba ta Goethova. Ale to je pouhé zdání a právě básníci o tom dost vědí. Tomu, kdo básník není, postačí podívat se doma dětem do školní mluvnice. […] Umírají slova nevinná, milá a dobrá jako chléb. Umírají a nikdo je už nevzkřísí. […] Chodíme slovům na pohřeb a jsme smutní, pokud to byla dobrá slova. Zlá mají tuhý život a nedají se trhnout ani mezi dveřmi. Dobrých není nikdy dost."
(Malá recenze na to, jak umírají slova)
V textu jsou použity ukázky z knih:
SKÁCEL, Jan. Jedenáctý bílý kůň. Vydání třetí. Brno: Blok, 1996.
SKÁCEL, Jan. Třináctý černý kůň. Brno: Blok, 1993.